úterý 9. ledna 2018

Stochastická recidiva aneb třepetati broukem





Z rodinných historek vím, že jako malá jsem vztek, strach i pocit křivdy řešila zmítáním se na zemi, slintáním a nekroceným řevem. Kolem první dekády života jsem razila teorii, že o čem nemluvím, o tom nemyslím a nemůže to existovat. K mému rozčarování se tento koncept nesetkal s pochopením - Bernoulliho rovnice vesele existovala, ačkoli jsem k ní neřekla ani slovo, a stejně tvrdošíjně na svém místě na slunci trvala i následná nepěkná známka z fyziky. Současný přístup k problémům je v podstatě opakem. Pozvu nepříjemnost na kafe, pokecáme, vyměníme si telefonní čísla a zůstáváme v kontaktu. Je to prašť jak uhoď.

Před rokem jsem se touhle dobou třásla ve dvou spacácích a přemýšlela, po které větvi bych mohla zdědit geny pro mukoviscidózu. Teď vím, že o žádnou geneticky podmíněnou nemoc nešlo, ale jinak jsem pitomá stejně jako předtím. Pořád nešťastně zamilovaná (s tím rozdílem, že tehdejší objekt zájmu neříkal, že mě nechce), pořád na kordy s vlastní vůlí, pořád zapomínám na ponechávání zadních vrátek. Přibylo pár pěkných i bolavých zkušeností, vypařily se vědomosti o českých literárních kriticích, ale zato vám na počkání najdu nekyselejší vodík kdekteré látky. Výsledný posun nula.







Nicméně, jakkoli škarohledně to zase zní, momentálně se mám docela dobře (anakolut?). Po dlouhé době jsem se viděla s Aničkou, konečně jsem ochutnala kebab, zase jsem začala malovat na obří plátna, střídavě lítám a nelítám na Maltu, učím se pravidla šachů a mám pochopení pro všechny idioty v okolí (místo abych jim vysklila okno jako každá normální ženská).




pátek 20. října 2017

Jarmila



Stýská se mi. Stýská se mi po Mladém a perspektivním (jásáme, nová postava) a skutečnost, že se před chvílí stavil, na tom nic nezměnila. Možná jsme si neměli sednout na zem, ale ke stolu, možná jsem neměla mluvit o škole, ale o plánech na víkend, možná neměl zmiňovat moji rodinu, ale sebe. Ano, pravděpodobnost, že kdyby bylo všechno jinak, pak by bylo všechno jinak, by se jistě vysledovat dala.

Když jsem před víc než hodinou a několika vymazanými řádky začala psát, měla jsem v hlavě hodně věcí, ale jak je tak promýšlím, potřeba se o ně podělit značně opadává. Nevím, nakolik je to neochotou mozku něco nového vyformulovávat a nakolik výslednou plytkostí myšlenek, každopádně vždy končím v rovině pouhého zaznamenávání minulého.
Je mi jasné, že čekání na literární múzu je slepá ulička (tmavá pochcaná slepá ulička), nicméně pořád ještě se mi nechce smiřovat s tím, že jediné, co v budoucnu napíšu, budou statistická měření rozšíření červené řasy rodu Compsopogon ve Skryjském potoce. Ještě ne, prosím.

Nevíte náhodou kolikrát už Jarmila
dala Vilémovi a Růžena Františkovi
a Lucie Petrovi a Markéta Mistrovi
a Arthur Paulovi?

Lubor Kasal: Jám