pátek 27. ledna 2017

Něco je ve vzduchu

Stojí nade mnou, bezmála dvojnásobná. Tep se nebezpečně zvyšuje, množství kyslíku klesá. Jsem strachy mrtvá. Jsem eusociální. Jsem rypoš.

Miluju svoje biologický sny.

sobota 24. prosince 2016

Poněkud ambivalentní, nemyslíš?

poznej městečko za dvě žížaly!


Už několikáté ráno se budím s úsměvem. Jen tak. A první, co po probuzení vidím, jsou vlčí tlapky nakreslené fluorescenční barvou všude po pokoji. Kdybych je nakreslila do všech ložnic a pokojíčků, co jen na světě jsou, spotřeba antidepresiv by klesla alespoň o pětinu, vsadím se. Vůbec mám rána teď tak moc ráda. Otevřít všechna okna a zalézt s horkým mandlovým kakaem ještě na chviličku do postele. Srovnat si, co všechno chci stihnout a co jsem zvládla předešlý den. Krátce pomodlit, probrat tělo a doklouzat se do školy. A kolem sníh a sýkorky a je to dobrý.

Asi jsem si vytvořila závislost na Lvíčkovi. Od listopadu si fakt každej večer píšem, což je vzhledem k mým komunikačním neschopnostem a jeho spánkovému režimu samo o sobě dost s podivem. Seznámili jsme se před necelými třemi léty jako dvě trosky balancující na okraji svých osobních pekel a teprve teď se poznáváme i v lepších náladách. Vlastně jen s ním se dokážu hodiny v kuse smát. A většinou sobě, za čež ho po zásluze ztluču. Daří se mu mě trochu kotvit, já ho na oplátku kazím nebo vedu k četbě, podle nálady.





Nedávno jsem se vyděsila při listování diářem, zapsala jsem si víc sportovních akcí než divadel a výstav dohromady! Kam zmizelo heslo ,,já nevím o sportu, sport neví o mně"? Zafandit bráškovi, kamarádům, milému, proběhnout se s mamkou, lozit s bratrancem, zajít praštit pár pytlů, bruslit, běžkovat. Zaráží mě, jak lehce může kdejaké křepčení nahradit léta pěstovaný smysl pro kulturu, ale proč ne? Vzhledem ke všem kotrmelcům, piruetám a výmykům, které můj život momentálně předcvičuje, jde jen o zahřátí před výkonem =)

Původně jsem chtěla napsat něco konkrétního, živého. A zase samé nehmatatelné žvásty.

Každopádně, otevřenou mysl i srdce a spoustu radosti!

středa 7. prosince 2016

čistě






Mmm, všechno začalo přestěhováním. Už žádné obrazy stojící v koutě jako němé výčitky, žádné stohy darovaných knih, které mi nemají co říct, oblečení, které mi není, památeční změť pohledů po prarodičích. Ruku v ruce s tím odešlo i pár starých zkostnatělých názorů. A věci se konečně hnuly. Přišel nový důležitý člověk, jiný se pomaličku loučí. Objevila se schůdná varianta skloubení školy, práce a osobního života. Další šance na nový začátek.

První společný sníh, první pomeranč, ples, bloumání nočním městem, první výstava, výlet, bitka, první společná snídaně. Máme se.

Díky (kvůli?) talentu na získávání informací, o které nestojím, jsem se dostala k jedné značně nemilé pomluvě, bohužel vycházející od člověka poměrně blízkého. Ale co, jestli pro chlácholení své ubohé mužské ješitnosti ze mě potřebuješ dělat druhou Sapfó, budiž. Taky jednou vyrosteš.

Teď, s prosvětleným bytem a lehkou hlavou, už zase věřím. V dobro, v lásku, věřím Dostojevskému, že krása spasí svět. 

tak Ladovskou zimu!

  

středa 2. listopadu 2016

Dušičková



Dušičková

a bílá se vpíjí do rukou.
jen je vztáhnout, odletět.
do jemné krajky chytat svět
a tříštit světlo v bulvárech.

nic neříká, nic nechtěla.

bílá se vpíjí do těla.


                                       //Luciášovi ♥