středa 26. července 2017

Polojasno, místy konce

Konečně se věci daly do pohybu. Čas, který jsem si vytyčila na postavení základů fungování sama za sebe, utíká jako Tarahumara. Z bezmála rok starého seznamu zbývají čtyři řádky: odhalit tajemství sundání botičky z kola, zredukovat počet vlastněných knih na sto (a držených na dvacet), pravidelně jíst a spát, orientovat se v politice. Myslím, že k jejich splnění nejsem o nic blíž než před jedenácti měsíci, předposlední vyznívá v kontextu současných dní snad až absurdně. Nicméně vzato kolem a kolem, naučila jsem se používat slovo topoi jako maskulinum v pl., takže velká holka.

pátek 16. června 2017

Do Města, které bývalo strojem

Prostě si nemyslím, že společný víkend by v tuhle chvíli byl dobrý nápad.
Aha, co ti do toho vlezlo?
Ne, mám čas, jen ho nechci trávit hádáním se.
Já bych ti nic nevyčítala, na všechno zapomenu, všechno ti odpustím!
...? Ale já nechci, abys to zapomněla, stojím si za tím.
Odpustím ti i tohle!
...


pátek 27. ledna 2017

Něco je ve vzduchu

Stojí nade mnou, bezmála dvojnásobná. Tep se nebezpečně zvyšuje, množství kyslíku klesá. Jsem strachy mrtvá. Jsem eusociální. Jsem rypoš.

Miluju svoje biologický sny.

sobota 24. prosince 2016

Poněkud ambivalentní, nemyslíš?

poznej městečko za dvě žížaly!


Už několikáté ráno se budím s úsměvem. Jen tak. A první, co po probuzení vidím, jsou vlčí tlapky nakreslené fluorescenční barvou všude po pokoji. Kdybych je nakreslila do všech ložnic a pokojíčků, co jen na světě jsou, spotřeba antidepresiv by klesla alespoň o pětinu, vsadím se. Vůbec mám rána teď tak moc ráda. Otevřít všechna okna a zalézt s horkým mandlovým kakaem ještě na chviličku do postele. Srovnat si, co všechno chci stihnout a co jsem zvládla předešlý den. Krátce pomodlit, probrat tělo a doklouzat se do školy. A kolem sníh a sýkorky a je to dobrý.

Asi jsem si vytvořila závislost na Lvíčkovi. Od listopadu si fakt každej večer píšem, což je vzhledem k mým komunikačním neschopnostem a jeho spánkovému režimu samo o sobě dost s podivem. Seznámili jsme se před necelými třemi léty jako dvě trosky balancující na okraji svých osobních pekel a teprve teď se poznáváme i v lepších náladách. Vlastně jen s ním se dokážu hodiny v kuse smát. A většinou sobě, za čež ho po zásluze ztluču. Daří se mu mě trochu kotvit, já ho na oplátku kazím nebo vedu k četbě, podle nálady.





Nedávno jsem se vyděsila při listování diářem, zapsala jsem si víc sportovních akcí než divadel a výstav dohromady! Kam zmizelo heslo ,,já nevím o sportu, sport neví o mně"? Zafandit bráškovi, kamarádům, milému, proběhnout se s mamkou, lozit s bratrancem, zajít praštit pár pytlů, bruslit, běžkovat. Zaráží mě, jak lehce může kdejaké křepčení nahradit léta pěstovaný smysl pro kulturu, ale proč ne? Vzhledem ke všem kotrmelcům, piruetám a výmykům, které můj život momentálně předcvičuje, jde jen o zahřátí před výkonem =)

Původně jsem chtěla napsat něco konkrétního, živého. A zase samé nehmatatelné žvásty.

Každopádně, otevřenou mysl i srdce a spoustu radosti!