Staromarná

 Četla jsem ho znovu a znovu, abych každou větu dostala pod kůži.
 Jako když máš na holém zpoceném těle vlněný svetr. Seděla jsem sama
 v prázdném bytě a brečela si do klávesnice. A víc, než kdy předtím 
 je mi jasné, že se naše cesty brzy posunou jinam. Teď je patrně
 ono brzy. Je ta cesta vůbec ještě dostupná? Ačkoli o rok starší,
 klepu se stejnou zimou jako tehdy. Proplahočila jsem se pokusy
 to skončit, rozhodnutím jít do toho naplno i geniální vizí dvou mužů
 pro má dvě nejčastější rozpoložení, abych s o něco menší chutí
 k zítřkům převzala štafetu od svého já roku dva sedmnáct. Už třetí
 podzim si říkám, že tenhle bude zlomový.




Letošní říjen ovládaly nálady a rozmary nejen politické, nýbrž především počasí. Díky vytrvalým dešťům se obnažil můj přirozený sklon k melancholii a hrdinsko-romantickým řešením milostných vztahů. Přestala jsem se bát dalšího rozcupování Mladým a nadějným a se zvláštní korálově bílou jistotou, že dělám správnou věc, jsem odložila dosavadní neveselé zkušenosti a - ony jsou ty nové navlas stejné.

Mladý a nadějný znovu navrhl, že bych mohla bydlet u něj. Tentokrát se nadšení nedostavilo. V duchu jsem se hořce smála, že mi to říká
v bytě, který jsem si našla
v létě, po prorocké myšlence, že tehdejší nabídka na společné bydlení bude dalším
z planých slibů. Říkám si, že jestli se přestěhuje do Města, které bývalo strojem, dost možná se spolu s ním přestěhuje i podivný symbiotický vztah, který jsme udržovali v Hroudě.

Jsem zamilovaná do poslední buňky, ale druhou Hroudu?


Když jsem si v září sestavovala rozvrh, jediným kriteriem bylo brzké splnění předmětů spojených
s laboratoří, abych od druháku mohla dle libosti těhotnět. Teď, po narozeninové návštěvě Mladého, kterou nejlépe vystihuje hluboký povzdech, začínám přemýšlet, jestli je má oblíbená čajovna v blízkosti spermabanky opravdu jen náhodou.

2. - 8. 9. Jak jsem si dělala kamarády

Stochastická recidiva aneb třepetati broukem

Z rodinných historek vím, že jako malá jsem vztek, strach i pocit křivdy řešila zmítáním se na zemi, slintáním a nekroceným řevem. Kolem první dekády života jsem razila teorii, že o čem nemluvím, o tom nemyslím a nemůže to existovat. K mému rozčarování se tento koncept nesetkal s pochopením - Bernoulliho rovnice vesele existovala, ačkoli jsem k ní neřekla ani slovo, a stejně tvrdošíjně na svém místě na slunci trvala i následná nepěkná známka z fyziky. Současný přístup k problémům je v podstatě opakem. Pozvu nepříjemnost na kafe, pokecáme, vyměníme si telefonní čísla a zůstáváme v kontaktu. Je to prašť jak uhoď.

Před rokem jsem se touhle dobou třásla ve dvou spacácích a přemýšlela, po které větvi bych mohla zdědit geny pro mukoviscidózu. Teď vím, že o žádnou geneticky podmíněnou nemoc nešlo, ale jinak jsem pitomá stejně jako předtím. Pořád nešťastně zamilovaná (s tím rozdílem, že tehdejší objekt zájmu neříkal, že mě nechce), pořád na kordy s vlastní vůlí, pořád zapomínám na ponechávání zadních vrátek. Přibylo pár pěkných i bolavých zkušeností, vypařily se vědomosti o českých literárních kriticích, ale zato vám na počkání najdu nekyselejší vodík kdekteré látky. Výsledný posun nula.

Nicméně, jakkoli škarohledně to zase zní, momentálně se mám docela dobře (anakolut?). Po dlouhé době jsem se viděla s Aničkou, konečně jsem ochutnala kebab, zase jsem začala malovat na obří plátna, střídavě lítám a nelítám na Maltu, učím se pravidla šachů a mám pochopení pro všechny idioty v okolí (místo abych jim vysklila okno jako každá normální ženská).

Jarmila

Stýská se mi. Stýská se mi po Mladém a nadějném (jásáme, nová postava) a skutečnost, že se před chvílí stavil, na tom nic nezměnila. Možná jsme si neměli sednout na zem, ale ke stolu, možná jsem neměla mluvit o škole, ale o plánech na víkend, možná neměl zmiňovat moji rodinu, ale sebe. Ano, pravděpodobnost, že kdyby bylo všechno jinak, pak by bylo všechno jinak, by se jistě vysledovat dala.

Když jsem před víc než hodinou a několika vymazanými řádky začala psát, měla jsem v hlavě hodně věcí, ale jak je tak promýšlím, potřeba se o ně podělit značně opadává. Nevím, nakolik je to neochotou mozku něco nového vyformulovávat a nakolik výslednou plytkostí myšlenek, každopádně vždy končím v rovině pouhého zaznamenávání minulého.

Je mi jasné, že čekání na literární múzu je slepá ulička (tmavá pochcaná slepá ulička), nicméně pořád ještě se mi nechce smiřovat s tím, že jediné, co v budoucnu napíšu, budou statistická měření rozšíření červené řasy rodu Compsopogon ve Skryjském potoce. Ještě ne, prosím.

Nevíte náhodou kolikrát už Jarmila

dala Vilémovi a Růžena Františkovi

a Lucie Petrovi a Markéta Mistrovi

a Arthur Paulovi?

Lubor Kasal: Jám