pátek 27. ledna 2017

Něco je ve vzduchu

Stojí nade mnou, bezmála dvojnásobná. Tep se nebezpečně zvyšuje, množství kyslíku klesá. Jsem strachy mrtvá. Jsem eusociální. Jsem rypoš.

Miluju svoje biologický sny.





Tak jsem zase zjistila, jak jsem pitomá. Když jsem se v létě stěhovala od našich, uvědomovala jsem si řadu nevýhod samostatného bydlení, ale to, že si budu žít podle svého, jsem mezi ně nějak nepočítala. Jo, mami, měla jsi pravdu, sami by měli žít jen opravdu silní a vyrovnaní jedinci. Je neskutečně těžký držet určitou disciplínu, když jediný, kdo vám může něco diktovat, jste vy sami. A že člověk si hodně odpustí... Těch výmluv jen pro hození svršků do pračky. Jasně, je super si místo třídění věcí na praní sednout ke knize, ale poněkud méně radostné je jít druhý den do školy nahá.

Nemluvě o nějakých sociálních návycích. Jestli jsem dřív byla nepřizpůsobivá, tak teď jsem definice zkostnatělosti. I za těch pár měsíců jsem si zvykla na to, že průběh dne záleží více méně na mně, a jen těžko se podřizuju nebo hledám kompromisy. Asi větší zkouška vůle, než jsem čekala.

Na druhou stranu, většina plánů a předsevzetí z podzimního bilancování se mi daří plnit. Až na snídání a větší rozmýšlení se nad tím, co mi leze z pusy. Z obého je břichabol =)

Posledních pár dní se bavím myšlenkou představování milého našim a mě jeho rodičům. Snažím se nemalovat čerta na zeď a tvářit, že milého maminka je nejmírnější osoba, jakou znám, ale i tak ve většině představ dojdu minimálně rozčtvrcení a označení fluktuující známost nebo statistický šum. Tak, že bych možná posečkala...

//Nedokážu napsat článek, jehož přečtení by vyžadovalo pět minut,
ale doposlouchejte tu písničku, konec je nejlepší.//


A vesel se všechno stvoření, zítra uplyne sto sedmadevadesát let od objevení Antarktidy.



Žádné komentáře:

Okomentovat