Poněkud ambivalentní, nemyslíš?

poznej městečko za dvě žížaly!

Už několikáté ráno se budím s úsměvem. Jen tak. A první, co po probuzení vidím, jsou vlčí tlapky nakreslené fluorescenční barvou všude po pokoji. Kdybych je nakreslila do všech ložnic a pokojíčků, co jen na světě jsou, spotřeba antidepresiv by klesla alespoň o pětinu, vsadím se. Vůbec mám rána teď tak moc ráda. Otevřít všechna okna a zalézt s horkým mandlovým kakaem ještě na chviličku do postele. Srovnat si, co všechno chci stihnout a co jsem zvládla předešlý den. Krátce pomodlit, probrat tělo a doklouzat se do školy. A kolem sníh a sýkorky a je to dobrý.

Asi jsem si vytvořila závislost na Lvíčkovi. Od listopadu si fakt každej večer píšem, což je vzhledem k mým komunikačním neschopnostem a jeho spánkovému režimu samo o sobě dost s podivem. Seznámili jsme se před necelými třemi léty jako dvě trosky balancující na okraji svých osobních pekel a teprve teď se poznáváme i v lepších náladách. Vlastně jen s ním se dokážu hodiny v kuse smát. A většinou sobě, za čež ho po zásluze ztluču. Daří se mu mě trochu kotvit, já ho na oplátku kazím nebo vedu k četbě, podle nálady.

Nedávno jsem se vyděsila při listování diářem, zapsala jsem si víc sportovních akcí než divadel a výstav dohromady! Kam zmizelo heslo ,,já nevím o sportu, sport neví o mně"? Zafandit bráškovi, kamarádům, milému, proběhnout se s mamkou, lozit s bratrancem, zajít praštit pár pytlů, bruslit, běžkovat. Zaráží mě, jak lehce může kdejaké křepčení nahradit léta pěstovaný smysl pro kulturu, ale proč ne? Vzhledem ke všem kotrmelcům, piruetám a výmykům, které můj život momentálně předcvičuje, jde jen o zahřátí před výkonem =)

Původně jsem chtěla napsat něco konkrétního, živého. A zase samé nehmatatelné žvásty.

Každopádně, otevřenou mysl i srdce a spoustu radosti!