Věrolomníkům, tahákdělcům a podfukářům

Rozbít, zničit, spálit.
Nad krkem hlavu maj!

Zlomit, sklonit, zbrousit

v srdci první máj.

Snad jako drobná upomínka mé milé BAP (ad honorem Kurt Cobain!) se mi s krutou pravidelností střídá období dešťů a období sucha.  Můžete si říkat, že tentokrát budete silnější, že teď, teď už se nedáte, ale je to jak stavět přehradu na písku. Spousta práce, prachu a nakonec se sesype(te)  =)

Tentokrát nezvládám takové ty malé bezvýznamné pokrytecké podlézavce. Jak cukrují, samým blahem by se nejraději počurali a cvak! - hned otočí, jako korouhvička. Bezpáteřníci upatlaní, jednou budou rozhodovat, kterou pravdu mám učit. Nu což, slušný člověk by to dělat nemohl.

Žeru naši třídu. Celé pololetí nedělají nic, v polovině ledna se začnou hádat, že známkování je nespravedlivé,  překvapivě bryskně vyvodí, že učitel, který je chce něco naučit, bývá zpravidla idiot, a tudíž by se měl zlikvidovat.

Vtipné je, že si tu lepší známku většinou opravdu vyřvou. A další pololetí znovu a znovu. Nejsem žádný mozek, ale vím podstatně víc než oni i bez taháků a několikahodinového šprcení. Ale kdo se dostane na vysokou přes průměr?

Rozumově chápu, že číslice na vysvědčení mi do života nic nedá, nicméně stejně se s těmi známkami moc nedokážu smířit. Vědomí, že mám stejné hodnocení jako naprosto netušící spolužačky, mi dává zabrat.
Nebojím se ozvat, když mi něco přijde nefér vůči ostatním, ať už kamarádům, nebo kozám zezadu, ale nikdy nebudu patřit k těm, kteří se budou s učitelem hádat. Samozřejmě se snažím někde nasbírat body, ale o lepší známku pro sebe bych si prostě nikdy neřekla, byť by byla oprávněná. A tak většinou odcházím s dvojkou a vysvětlením, že: ,,bych na tu jedničku měla, ale na známce vlastně nezáleží ". Tak jo, v pohodě, dejte mi měsíc a já se s tím smířím. Zase.

Každý rok znovu naivně doufám, že se třeba tentokrát někdo postaví za mě. Že kamarádi, tvořivši pilně svoji roli rebelů a intelektuálních buřičů, mi konečně přestanou předhazovat větu: ,,dvojka rozhodně není odpovídající" a namísto mně to poví příslušným pánům profesorům. A ono nic, dál potichu mručí a ujišťují mě o svém nesouhlasu.
Tak díky, Ani. Nebýt tebe, nevěděla bych, kterou známku mám zaslouženě...

Je hloupé zlobit se na kamarády. Samozřejmě se za ně u učitelů nepřimlouvám v očekávání nějaké protislužby, jen je mi občas líto, že jsem tak neviditelná.


Tahle období nemám ráda. Čím méně se mi daří je zvládat, tím častěji přijdou. A že je zatraceně těžký tvářit se vyrovnaně a nepřidělávat ostatním starosti, když máte depku až do sklepa, ze všeho je vám do breku a abyste předešli určitým šíleným snům, vynecháváte na  pár dnů spaní.

Tak tak, tentokrát téměř bez cenzury.