Kvočna-syndrom aneb mámou snadno a rychle

 

,,Drú? Špatně se mi dýchá!"
,,Jako hodně špatně? Chceš donést vodu? Kde máš inhalátor? Chceš můj? Pojď, půjdem ven, to pomůže..."

Letos jsem se zařekla, že na soustředění už nikomu mámu dělat nebudu, ať si sopránci najdou někoho jiného. Ostatně, půlku sboru tvoří několikanásobné matky, tak co.

Jasně, to už je taková hra, že každé moje předsevzetí musí už od svého vzniku skomírat a do druhého dne umřít v bolestech v rodinném kruhu. A tak jsem zase ťuťala a povídala pohádky.

po dvou probdělých nocích a jedné hnusné kocovině

Smůla byla, že všechny děti spaly na pokoji se mnou. Absolutně jsem selhala v krocení vlastních pudů a zase jsem jen smutně přihlížela královskému dělení mých zásob mezi ty hladové krky. Zase jsem se mačkala v jedné posteli s malým astmatickým sopránkem, abych měla jistotu, že pěkně dýchá. Zas jsem obcházela všechny postele a přikrývala čouhající zmrzlé nohy, nebo rovnou balila tu zimou drkotající osůbku do svého spacáku. Zase hlídat, aby si všichni vzali správné množství správných prášku ve správnou dobu. Večer zahánět spát a ráno honem vymýšlet něco na zabavení, aby děťátka nekřičela a šťastlivci v jiných pokojích se mohli dospat.
S hlavou jako střep po bujarém veselí předešlých dní docela síla.

chlapeček můj nejmilejší ❤

,,Mohla bys mi prosím píchnout hormony? "
,,Cože? A nevydržíš bez toho ty dva dny? Aha, tak ukaž - do stehna?"

za fotky jedno velké díky Malé Aničce =)

Nechápu, proč jsem za maminku vždycky já, proč ne třeba Sluníčková? Ale mám to tak všude, asi nemá smysl se proti tomu bouřit. Spíš začít shánět nějakou kvalitní genetickou výbavu =)

Tak, děti, dobrou noc!