Tři bratři, tři vlasy děda Vševěda, tři věci co mě štvou

Jsem nemehlo.

Hrála jsem si na sportovce a skončilo to rukou v dlaze. Naštěstí jsem panu doktorovi vymluvila sádru i dlahu přes všechny prsty, a tak mám jen kus plechu pod ukazovákem. Nicméně i ten mi dost překáží. Sportovní vyžití se smrsklo tak maximálně na fotbal, nemůžu malovat (kreslím pravou, ale maluju levou), hrát na kytaru, klavír, flétnu.
Nedávno jsem nadšeně psala, že mám odpředehrávkováno, teď se bojím, že neuhraju absolvák. Pokud všechno půjde dobře, měla bych být za 10 dní bez dlahy, za další čtyři absolvuju... Budu ráda, když ten prst vůbec rozhýbu.
Omluvila jsem se z několika koncertů, na ten dnešní jsem se šla alespoň podívat. Bylo to špatný. Jako hodně. Místo plánovaných dvanácti to holky musely odehrát jen v sedmi (výborná byla slečna, která nepřišla kvůli exkurzi někam do pneumatikárny (existuje to slovo?). jasně, normální smrtelník se do takových míst dostane jen těžko, ale nechat celej soubor ve štychu...), tempo na konci bylo asi o polovinu pomalejší než počáteční a brutálně to neladilo. Nejvtipnější je, že za měsíc to máme hrát v Německu =)

Tak jsem se po půl roce viděla s panem Dlouhým. Zase jsme se pohádali, jeden druhému vyčítali i to, že žije, předali si vánoční dárky a ve zlém se rozešli. Ještě mi stihl říct, že byl na dva dny v Amsterodamu. Ty vado! Ví, že to je město, do kterýho se chci už od mala podívat (kde jinde potkáte ženskou v podpatcích na kole a s jointem v hubě? ne, vážně, jsou tam úžasný galerie) a stejně mě nechá doma. Co na tom, že má úplně prázdný auto?
Vždycky doufám, že se změnil. Vždycky si říkám, jak jsem naivní.

Biologie. Posledních x týdnů nám odpadá hodina za hodinou, paní učitelka je "nemocná" (trochu zvláštní, říkat těhotenství nemoc). Přeju jí to, ale zároveň mě mrzí, že jestli se k nám na školu vrátí, tak já už ji nestihnu. Byla jedním z nejlepších učitelů, co jsme kdy měli. Nechtěla prázdné palice, co se jen učí nazpaměť učebnici, museli jsme chápat. Pravdou je, že většina lidí si s vidinou jiného kantora oddechla, já se Sluníčkovou, Aničkou, Jezírkem a Julií jsme střídavě lapali po dechu a nadávali. Děsím se výběru nového učitele, děsím se BiO (některým věcem ani málo nerozumím, ale co s tím teď mám dělat?), děsím se maturity. Sešit jsem rozstříhala, poskládala z něj spoustu parníčků a půjdu je pustit po řece.


A jedna pozitivní na závěr:
včera jsem cestou ze školy potkala kamaráda ze školky =) Zrovna jsme porovnávali sádru s nástěnným kalendářem (vyrvala jsem hmoždinku i s kusem zdi...), když začaly padat kroupy. Nijak zvlášť velké kusy, ale dostatečné na to, aby se jeden dospělý s jednou skorodospělou vyzuli a v tom vichru a kroupodešti začali tancovat. Špinaví, zmrzlí, mokří a spokojení =)


P. S. Jidáše nechte doma a usmějte se, zítra je aprílová Škaredá středa!