Špatná konstelace hvězd, nebo možná konec světa

Snažila jsem se vybrat nějakou fotku, ale všechny jsou tak nechutně optimistické...

Tak tedy, jeden čistě psací. Truc-článek.

Je to na houby. Věci, na kterých jsem stavěla, které byly mojí jistotou, se začali hroutit. Čemu jsem ještě před pár měsíci bezmezně věřila, mi teď připadá tak pošetilé. Názory, cíle, ale i různé obavy, je to pryč.

Je blbý, když nemůžete vystát ostatní. Ale je to ještě mnohem, mnohem horší, když je vám na blití ze sebe samého. Jak takové ty organismy, co nakonec samy sebe zahubí. Hroucení se do sebe. Černá díra na druhou.

Ani nevím, proč to sem píšu. Nejraději bych si s někým alespoň trochu cizím sedla někam alespoň trochu daleko odtud a alespoň trochu bychom mlčeli. Lidi zvou na různé věci: na kafe, na Hamleta, na svatbu, ale ještě nikdy mi nikdo neřekl: ,,Hele, pojď. Posedíme, pomlčíme..."  =)  Kdybyste někoho takového znali, dejte mi prosím vědět.


Vymyslela jsem parádní trek. S vidinou téměř týdnu absolutního volna jsem proležela spoustu hodin v mapách, aby si potom rodičové vzpomněli, že jsme rodina a že pojedeme na hory...




Myslím, že to zase za čas smažu.