úterý 9. ledna 2018

Stochastická recidiva aneb třepetati broukem





Z rodinných historek vím, že jako malá jsem vztek, strach i pocit křivdy řešila zmítáním se na zemi, slintáním a nekroceným řevem. Kolem první dekády života jsem razila teorii, že o čem nemluvím, o tom nemyslím a nemůže to existovat. K mému rozčarování se tento koncept nesetkal s pochopením - Bernoulliho rovnice vesele existovala, ačkoli jsem k ní neřekla ani slovo, a stejně tvrdošíjně na svém místě na slunci trvala i následná nepěkná známka z fyziky. Současný přístup k problémům je v podstatě opakem. Pozvu nepříjemnost na kafe, pokecáme, vyměníme si telefonní čísla a zůstáváme v kontaktu. Je to prašť jak uhoď.

Před rokem jsem se touhle dobou třásla ve dvou spacácích a přemýšlela, po které větvi bych mohla zdědit geny pro mukoviscidózu. Teď vím, že o žádnou geneticky podmíněnou nemoc nešlo, ale jinak jsem pitomá stejně jako předtím. Pořád nešťastně zamilovaná (s tím rozdílem, že tehdejší objekt zájmu neříkal, že mě nechce), pořád na kordy s vlastní vůlí, pořád zapomínám na ponechávání zadních vrátek. Přibylo pár pěkných i bolavých zkušeností, vypařily se vědomosti o českých literárních kriticích, ale zato vám na počkání najdu nekyselejší vodík kdekteré látky. Výsledný posun nula.







Nicméně, jakkoli škarohledně to zase zní, momentálně se mám docela dobře (anakolut?). Po dlouhé době jsem se viděla s Aničkou, konečně jsem ochutnala kebab, zase jsem začala malovat na obří plátna, střídavě lítám a nelítám na Maltu, učím se pravidla šachů a mám pochopení pro všechny idioty v okolí (místo abych jim vysklila okno jako každá normální ženská).




2 komentáře: