pátek 20. října 2017

Jarmila



Stýská se mi. Stýská se mi po Mladém a nadějném (jásáme, nová postava) a skutečnost, že se před chvílí stavil, na tom nic nezměnila. Možná jsme si neměli sednout na zem, ale ke stolu, možná jsem neměla mluvit o škole, ale o plánech na víkend, možná neměl zmiňovat moji rodinu, ale sebe. Ano, pravděpodobnost, že kdyby bylo všechno jinak, pak by bylo všechno jinak, by se jistě vysledovat dala.

Když jsem před víc než hodinou a několika vymazanými řádky začala psát, měla jsem v hlavě hodně věcí, ale jak je tak promýšlím, potřeba se o ně podělit značně opadává. Nevím, nakolik je to neochotou mozku něco nového vyformulovávat a nakolik výslednou plytkostí myšlenek, každopádně vždy končím v rovině pouhého zaznamenávání minulého.
Je mi jasné, že čekání na literární múzu je slepá ulička (tmavá pochcaná slepá ulička), nicméně pořád ještě se mi nechce smiřovat s tím, že jediné, co v budoucnu napíšu, budou statistická měření rozšíření červené řasy rodu Compsopogon ve Skryjském potoce. Ještě ne, prosím.

Nevíte náhodou kolikrát už Jarmila
dala Vilémovi a Růžena Františkovi
a Lucie Petrovi a Markéta Mistrovi
a Arthur Paulovi?

Lubor Kasal: Jám

Žádné komentáře:

Okomentovat