Konečně se věci daly do pohybu. Čas, který jsem si vytyčila na postavení základů fungování sama za sebe, utíká jako Tarahumara. Z bezmála rok starého seznamu zbývají čtyři řádky: odhalit tajemství sundání botičky z kola, zredukovat počet vlastněných knih na sto (a držených na dvacet), pravidelně jíst a spát, orientovat se v politice. Myslím, že k jejich splnění nejsem o nic blíž než před jedenácti měsíci, předposlední vyznívá v kontextu současných dní snad až absurdně. Nicméně vzato kolem a kolem, naučila jsem se používat slovo topoi jako maskulinum v pl., takže velká holka.
Zírala jsem ráno na kotel kafe a snažila se v něm vyvěštit podobu svého muže a otce mých dětí, ideálně v elegantním balení 2v1. Objevoval se a mizel obraz Cmara. Jak se budíme spolu ve spacáku. Jak běžíme bouřkou a končíme v horké a voňavé vaně. Jak dlabeme makrelu. Jak stojí po kolena ve vodě a pomáhá špuntům přes řeku. Přisypu vrchovatou lžičku cukru. Vykresluje se Cmarův byt a zelenina měnící skupenství. Sloupek zářezů na futrech za domluvené a neuskutečněné (a neodvolané) schůzky. Výbuchy vzteku vyvolané běžnými situacemi. Raději jsem tím zrádným nakopávačem prolila dřez.
Snažím se, i přes vrozenou nechuť k většině sociálních interakcí, trávit čas mezi lidmi. Alespoň trochu. Když začátkem roku Anička přesídlila do Prahy, zvykla jsem si být mimo dobu určenou kultivačnímu ústavu sama. Vyhovovalo mi to, v hlavě pršelo a potřebovala jsem si vyřešit množství vlastních (pseudo)problémů. Teď se situace otáčí. Nahlížím do světů ostatních a nestačím se divit.
fingers crossed, beating heart...
OdpovědětVymazatJe lepší touha, její naplňování, nebo její dosáhnutí? Nevím. Dostaň, co chceš, a možná to ztratíš. Dobře chtít je jako dobře se ptát. Zásadní.
OdpovědětVymazatOtázkou je, nakolik odvozujeme sebe od svých tužeb. A jestli se po jejich naplnění cítíme naplněni i my, nebo jestli se s nepřítomným výrazem vezeme životem a hledáme, na co jiného se upnout.
Vymazat