středa 26. července 2017

Polojasno, místy konce

Konečně se věci daly do pohybu. Čas, který jsem si vytyčila na postavení základů fungování sama za sebe, utíká jako Tarahumara. Z bezmála rok starého seznamu zbývají čtyři řádky: odhalit tajemství sundání botičky z kola, zredukovat počet vlastněných knih na sto (a držených na dvacet), pravidelně jíst a spát, orientovat se v politice. Myslím, že k jejich splnění nejsem o nic blíž než před jedenácti měsíci, předposlední vyznívá v kontextu současných dní snad až absurdně. Nicméně vzato kolem a kolem, naučila jsem se používat slovo topoi jako maskulinum v pl., takže velká holka.

Zírala jsem ráno na kotel kafe a snažila se v něm vyvěštit podobu svého muže a otce mých dětí, ideálně v elegantním balení 2v1. Objevoval se a mizel obraz Cmara. Jak se budíme spolu ve spacáku. Jak běžíme bouřkou a končíme v horké a voňavé vaně. Jak dlabeme makrelu. Jak stojí po kolena ve vodě a pomáhá špuntům přes řeku. Přisypu vrchovatou lžičku cukru. Vykresluje se Cmarův byt a zelenina měnící skupenství. Sloupek zářezů na futrech za domluvené a neuskutečněné (a neodvolané) schůzky. Výbuchy vzteku vyvolané běžnými situacemi. Raději jsem tím zrádným nakopávačem prolila dřez.



Zase jsme si se Lvíčkem začali psát. Nutno podotknout, že úroveň konverzace se pohybuje od naprosto pochybné (,,Na tvé oči mám velkou chuť... Chutnala jsi někdy oko? Někdo si ho prý snad umí i olíznout!") po zdánlivě inteligentní (,,Letec nakreslil beránka v bedýnce. A tak Malý princ potkal Erwina Schrödingera."). Asi díky němu mi dochází, že ke vztahu je potřeba něco víc než jen vzájemná tolerance patologií.

Snažím se, i přes vrozenou nechuť k většině sociálních interakcí, trávit čas mezi lidmi. Alespoň trochu. Když začátkem roku Anička přesídlila do Prahy, zvykla jsem si být mimo dobu určenou kultivačnímu ústavu sama. Vyhovovalo mi to, v hlavě pršelo a potřebovala jsem si vyřešit množství vlastních (pseudo)problémů. Teď se situace otáčí. Nahlížím do světů ostatních a nestačím se divit.


3 komentáře:

  1. fingers crossed, beating heart...

    OdpovědětVymazat
  2. Je lepší touha, její naplňování, nebo její dosáhnutí? Nevím. Dostaň, co chceš, a možná to ztratíš. Dobře chtít je jako dobře se ptát. Zásadní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otázkou je, nakolik odvozujeme sebe od svých tužeb. A jestli se po jejich naplnění cítíme naplněni i my, nebo jestli se s nepřítomným výrazem vezeme životem a hledáme, na co jiného se upnout.

      Vymazat