pátek 16. června 2017

Do Města, které bývalo strojem

Prostě si nemyslím, že společný víkend by v tuhle chvíli byl dobrý nápad.
Aha, co ti do toho vlezlo?
Ne, mám čas, jen ho nechci trávit hádáním se.
Já bych ti nic nevyčítala, na všechno zapomenu, všechno ti odpustím!
...? Ale já nechci, abys to zapomněla, stojím si za tím.
Odpustím ti i tohle!
...


Před třemi dny, kdy se výjimečně vysoké procento mého světa nacházelo v blízkosti Kohlrauschovy řasy, přišlo zase jedno životní bilancování. Nejprve mi jeden z nejlepších učitelů, které znám, a člověk, díky kterému jsem se rozhodla jít studovat českou filologii, řekl, že jsem přírodovědný typ a nemám plýtvat energií na studium jazyků. O několik hodin později jeden z nejlepších učitelů, které znám, a člověk, díky kterému jsem se rozhodla jít studovat biologii, řekl, že oceňuje můj zájem o přírodní vědy, ale že vždycky budu humanitní typ. Lingvistické já lehlo popelem a bio-chemická část apoptózovala.


Osobní rovina se nesla v podobném duchu. Můj nemuž mi opět připomněl, že budoucnost našeho fungování víc není než je, načež jsme strávili pěkný večer. Na mobilu blikaly desítky hysterických nepřečtených zpráv od Karamelky.

Stačilo asi pětapadesát hodin, abych se oklepala. Vidina přebydlení do Města, které bývalo strojem, a s tím spojené přetnutí nepříjemných pout uvázaných k mému rodišti jako by ještě zesílily pocit, že na tom roku tady už opravdu nesejde (ažesimůžudělatcochci).

Před pár lety mi jeden starý muž řekl, že občas se všechno musí posrat, abychom zjistili, že na ničem z toho nezáleží. Vyvozuji následující: 1) na známce z matematiky nezáleží přímo úměrně četnosti psaní písemek, 2) jedení čokolády vede k frustrujícímu nepřirozenému upnutí se na mnoho zbytečných věcí. Pravdivost moudra jsem na vlastní kůži pocítila při prvním stěhování, kdy šly stranou věci týkající se určitého životního komfortu, i při druhém, které iniciovalo chladný postoj k většině návyků, které jsem dříve pokládala za projevy dospělosti, zodpovědnosti či společenského uvědomění. Výsledkem obou procesů je schopnost sbalit svůj domov do pětatřicítkového baťohu a otevřenost celkem čemukoli.

Možná že ve Městě, které bývalo strojem, budu nakonec studovat toho bagristu. Dětské sny se mají plnit.


Žádné komentáře:

Okomentovat